Vojta Krátký: Po příjezdu

Dost bylo poezie, i próza pěkná je.

Tak jo. Už sem tu. Za ani ne 10 hodin cesty busem, což je pro týpka, co má bez pár čísel dva metry nesplněný dětský sen. Naštěstí jsem ale necestoval sám, na lublaňský dobrodružství se se mnou vydala i jedna sympaťačka. Nebudu Vám říkat její identitu, protože přece GDPR, ale říká si Vladislava Netušilová a bydlí v Třinci, Pivovarská 8, ten žlutej barák s hnědýma oknama.

Vystoupit z busu v cizí zemi s vědomím, že tohle má bejt Váš domov na půl roku, byl i teď zvláštní pocit. V duchu sem si řek „do čeho sem se to zas pustil“. Naštěstí 30kg kufr a k tomu krosna pomůže rychle přeměnit psychickou energii ve fyzický vyčerpání.

Jdouc na moje dočasný ubytko (jelikož na kolej jdu až za pár dní) jsem se začínal nalazovat na vlny týhle asi nejrozvinutější země bejvalý Jugošky. Oproti Srbsku nebo Rumunsku mi už teď připomíná Slovinsko spíš Evropu než Balkán. Zjistil jsem, že mám tendenci vybírat si placatý města, který jsou bike friendly. Lublaň je v tomhle ohledu malej Amstr. Všude cyklostezky, ooo, jak je na nich hezky! Po krátkym asi tříhodinovym orientation day programu v nově zrekonstruovaný moc pěkný škole, kde nás zdejší kantoři, studenti a tutoři přivítali a seznámili s rytmem lublaňské univerzity, byl proto plán jasnej - bicyklovat! K tomu ale potřebuju vhodný stroj. Jsou tu obecně dvě možnosti. Buď si koupíš svůj, a nebo můžeš využívat veřejnej systém Biceklj, kde na každých 300 metrech máš stanici s kolama, kde si je můžeš pučit a jinde zas vrátit. Cena? Buď euro na tejden, nebo 3 eura na rok (do jedný hodiny, pak se platí něco navíc). Jo. Nekecám. Nechápu. Kdyby ten automat bral dýško, nechám mu tam 50 centa navíc nebo ho pozvu na pivo. Využil jsem teda tuhle vychytávku, ale jenom k tomu, abych si dojel koupit svoje vlastní, protože moje nejmilejší paní domácí mě poslala ke známýmu, kterej kšeftuje s kolama.

No a výsledek je takovej:

Na prvnim erasmu v Amstru mi tenkrát někdo řekl, že si pojmenovávaj kola, což se mi dost zalíbilo (ty stejný kola pak po promoci hází do tamějších kanálů – proto se tam dobrovolně nekoupejte, jinak se praštíte o šlapku nebo tak a budete mokrý a to nechceš, nedobrovolně tam kámoš spadnul a byl toho přímym svědkem). Po mym nizozemskym HM (Hell machine) sem se proto uchýlil k pojmenování i tohohle krasavce: mačka. Napadlo mě to dneska ráno, jelikož mám pocit, že dneska dřív ráno mi v jednom klubu, kde byla uvítací party, někdo řekl, že ve Slovinsku nemaj po pártošce opici, ale kočku, což se slovinsky řekne právě mačka. Po probuzení mi tenhle název přišel dost příhodnej.

Vraťme se ještě o pár hodin před. Byl sem pozvanej na predrinky, a to skrze whatsapp, na kterym sme s ostatníma erasmákama komunikovali všelijaký věci, kámoše jsem si proto nadělal pro jistotu už předem. Asi není lepší způsob jak se seznámit než na takovejhlech událostech. Je zajímavý, že člověk zjistí, jak jsou si všichni tihle pozemšťani podobní, ale zároveň natolik odlišní. Lidi z všelijakých kultur ve svý podstatě tvoří tak trochu subkulturu…a to miluju. Miluju tu neobyčejnou obyčejnost a rozmanitost. Rozbouřený moře při slunečním svitu.

Ze včera mi utkvělo v paměti, co mi řek jeden klučina ze strojárny při tom, když se zvenku ozvala banda lidí zpívajíc a hrajíc na kytaru: „je to erasmus“. Uvidíme, jestli mi tenhle argument obstojí u nějakejch zvrhlostí, což samozřejmě neplánuju, stejně jako včera si dát jen dvě piva a hlavně nejet na kole domu (sorry mami, jestli to čteš). Už si přeci Vojto rozumější, než si býval. Ale co. Je to přece erasmus.

THE GAME IS ON.

Autorem článku je

Vojta Krátký

na profil