28. 6. 2022Minut čtení: 3

per aspera ad astra

Na úvod bych se měl omluvit pravidelným čtenářům, ale po tom, co jsem se dostal z karantény a všech ostatních 💩, jsem konečně začal žít svůj Erasmus a na psaní nezbyl čas. Pokud se nechytáš, běž na můj profil a pěkně si to projdi od začátku – já si to taky musel vytrpět.

Posledně jsem mluvil o tom, jak bylo těžký sehnat nějaké ubytování, ale nakonec jsem našel. Jedna jazyková škola, kterou tímto zdravím mi poskytla kontakt na člověka, který má volné pokoje a ubytovává jejich studenty, kteří se chtějí naučit italsky. Když jsem se přišel podívat na pokoj, mluvil jsem krátce s majitelem bytu a postačí říct, že jsem odkýval úplně všechno, žádný čas na rozmyšlenou – beru to! Jedna z prvních otázek, kterou mi položil byla – kolik mám dávek vakcíny? Nutno říct, že Italové jsou z covidu slušně řečeno mimo. Zatímco v Česku už covid vystřídala válka na Ukrajině, v Itálii se dál ve 30 stupních člověk dusí v roušce nebo respirátoru. 😷

„Jsem v pohodě – mám všechny dvě dávky“ řekl jsem mu. Se zděšeným výrazem se na mě podíval a řekl „jenom dvě?“ Co jsem později zjistil tady v Itálii už má většina lidí dávky tři. Jelikož jsem měl trochu rýmu, což není divu po několika dnech spaní po všech čertech, řekl jsem si že pro klid duše si udělám antigenní test – jediný, který jsem si přivezl ještě z Česka. Samozřejmě byl pozitivní. Nevěděl jsem jestli jsem víc zoufalý, nebo naštvaný, nebo mám strach z toho, abych kvůli tomuhle opět nepřišel o ubytování. Nestalo se tak. Naštěstí byl majitel rozumný a když mi následující den oficiální test covid potvrdil, musel jsem zůstat 10 dní v karanténě.

Nelitujte mě až příliš, protože můj covid byl štěstí v neštěstí – jak jsem řekl, hodně se všechny opatření v Itálii hrotily, a tak jste například nemohli jít ani do baru, ani na párty, ani nikam jinam bez green pasu. Itálie byla dokonce tak striktní, že uznávala očkování jen 6 měsíců od poslední dávky. Ta moje končila čirou „náhodou“ poslední den mojí karantény. A jelikož jsem si vyhádal certifikát o prodělání, mám teď dalších 6 měsíců svobody.

Od té doby začal řekněme „standartní“ Erasmus – přednášky, setkávání se spolužáky, párty s místními a tak. Mělo to jen jednu vadu na kráse – po tom všem co nastalo mi zbývaly jen poslední 3 týdny výuky a pak začalo zkouškové.

Jelikož mi ještě zbývalo relativně dost volného času, rozhodl jsem se složit jednu ze státnic u nás na FHS. Ačkoliv jsem prosil o pozdější den v rámci zkouškového týdne, samozřejmě jsem dostal pondělí, jednu z prvních komisí.

Samozřejmě se už asi nedivíte, že při veškerém mém štěstí se cesta na státnice neobešla bez obtíží. Autobus, který míří na letiště se platí zvlášť a když jsem si chtěl koupit lístek můj telefon s už tak rozbitou baterkou se prostě vypnul a už se nezapnul. Nejen, že jsem neměl lístek na bus, ale především ten palubní do letadla. Letiště v Bologni – jak si to jen představil – je jako kdyby bylo letiště v Brně. (Ono tam možná nějaký je? 😅). Prostě malý město, kam ale cestuje dost lidí, takže to absolutně nestíhají a fronty jsou na hodiny. Každé letadlo mělo zatím minimálně půl hodiny zpoždění. Když jsem předběhnul celou frontu na check-in, naštěstí tam byla dobrá duše, která mi lístek vytisknula. Nad tím, že jsem pak pípal na výbušniny během bezpečností kontroly už jen mávnu rukou. Na státnice jsem se nakonec dostal a úspěšně je složil.

Jinak jsem samozřejmě zažil krásné, ale krátké jaro, které po italsku trvá asi tak dva týdny a pak už rovnou začínají tropy, zjistil jsem, že italsky se za čtyři týdny nenaučím, poznal jsem spoustu nových lidí, navšívil města v okolí a takový ty věci, který lidi dělaj. Odložím si tu pár fotek.