Máme deset epizod! Příběh prvního podcastu Charles Abroad

Náš podcast má za sebou deset epizod a právě expanduje na několik nových pratforem - Spotify, Apple podcast nebo Google Podcast. U příležitosti tohohle malého výročí jsem se rozhodla svěřit se Vám s tím, jak vznikala naše první epizoda. Z cizích nezdarů se totiž může člověk dobře poučit. A taky je zábavné je číst :)

Léto je na natáčení podcastů rozhodně praktičtější...a příjemnější

Když jsme se rozhodli pustit s Charles do podcastů, nejvíc jsem se obávala toho, že je se mnou nikdo nebude chtít točit. Pustila jsem se tedy směle do získávání nějaké té první oběti, aniž bych se stihla zamyslet nad tím, jak budu onen vytoužený podcast točit, kde ho budu točit a na co ho budu točit. Tyto otázky tedy logicky vyvstaly teprve v okamžiku, kdy se mi přihlásily první dvě odvážné studentky – Terka a Sára. Podařilo se mi sehnat mikrofon, který vypadal profesionálně (což nebyl) malou místnost v Jinonicích, která vypadala hlukově izolovaná (což nebyla) a zorganizovala jsem první natáčení.

Protože nejsem troškař, dohodla jsem si s oběma slečnami schůzku na jeden den a s odstupem pouhé hodiny. Ráno v den D jsem pro jistotu ještě před odchodem zapojila mikrofon do počítače a zkusila nahrát pár vteřin záznamu. „Zkouška-zkouška-zkouška“, opakovala jsem a cítila se jako ostřílená rozhlasová reportérka. Spustila jsem nahrávku a…nic. Když jsem zvuk hodně zesílila, ozvalo se cosi jako velrybí zpěvy a v pozadí chabé, praskavé mumlání „zkouška….ka…ška..“

Polil mě studený pot.

O půl hodiny později už jsem nervózně přešlapovala v Datartu před regálem s mikrofony. Po

krátkém přemýšlení jsem více méně náhodně popadla jednu krabici, která mě zaujala svým grafickým zpracováním (ano, já vím) a hnala se k pokladně.

Cestou do Jinonic jsem stihla pro holky ještě koupit v populární studentské sámošce dvě lahve s vodou, pitíčko a nějaké sladkosti a s nákladem zboží v náručí jsem se přihnala na vrátnici. Pan vrátný si mě zpoza hromady potravin a elektroniky, kterou jsem mu navršila na pult podezíravě měřil, ale klíč mi proti podpisu nakonec vydal.

Místnost, kde jme měli natáčet, vypadala opravdu dobře – byla malá, útulná, a i uprostřed prosince plná denního světla. Až na to – to mi nejdřív uniklo – že měla jednu stěnu prosklenou. Zpoza širokých pruhů žaluzií vrhaly do místnosti své stíny postavy pokuřujících studentů, kteří využívali pauzy mezi přednáškami k hlasitému klábosení a pošťuchování se.

První dvě minuty z půlhodiny, která zbývala do schůzky s mou první obětí – Terkou – jsem strávila přípravou techniky, vybalila jsem nový mikrofon z krabice, strhala z něj všechny nálepky a drátky – zkrátka pečlivě odklidila stopy po nákupu. Připojila jsem jej do počítače, nainstalovala, naaranžovala ho hezky do půlky stolu, posadila se a čekala.

A během toho čekání mi došlo, že mám za dvacet osm minut točit podcast, na který jsem se, po moderátorské stránce, vůbec nepřipravila. A že vlastně nevím, jak se moderuje podcast. A že jsem vlastně nikdy ani žádný podcast neslyšela.

Když Terka dorazila, zbyla z bohaté hostiny sladkostí, kterou jsem pro ni připravila jen ta láhev s vodou. Zbytek cukrovinek mě spolu s narůstající nervozitou tlačil v žaludku.

Pochopitelně jsem tehdy podala katastrofální výkon. Zapomínala jsem otázky, nezvládala jsem sledovat nit vyprávění svého hosta – dokonce jsem několikrát řekla špatně jeho jméno, a přeříkávala jsem se až hrůza. Naštěstí Terka, a později toho odpoledne také Sára, byly skvělé a trpělivé. Odpustily mi moji nejistotu a na mé hloupé otázky navazovaly jejich zajímavé a inteligentní odpovědi.

Příště už to bylo o kousek lepší – vzala jsem si blok a otázky si v průběhu rozhovoru psala. Začala jsem méně mluvit a víc poslouchat. Časem jsem si začala psát přípravu a snažím s hostem nejdřív trochu seznámit, než na něj vypálím první otázku.

A tady nás máte. Máme deset zveřejněných epizod a tři speciály o univerzitách, což sice není závratný počet, ale přece se teprve rozehříváme. Dvě další epizody už pro vás máme natočené a čekají na sestříhání (o mých střihačských pokusech snad raději až někdy jindy).

A já, ačkoli jsem přece jen vždy malinko nervózní, se pokaždé znovu a snad ještě o chlup víc těším na setkání s novou cestovatelkou nebo cestovatelem, protože ať už se ve dveřích kavárny, učebny nebo na lavičce v parku objeví kdokoli, vždycky nás čeká příjemné povídání plné zajímavých příběhů.

Pokud byste si chtěli pustit onen první podcast s Terkou Mikeskovou, kromě přehrávače níže jsem jej právě pověsili na Spotify, Apple Podcast a Google Podcast, už pár měsíců je navíc „ke slyšení“ zde na webu a také na Soundcloudu. Všechna čest a velké díky Terce za elegantní vyprávění v polních podmínkách!

Pokud se i vy chcete podělit o svoje zážitky z Erasmu, jsem vám se svým, na poslední chvíli zakoupeným (a překvapivě slušným), mikrofonem k dispozici a těším se na Vás.

Autorkou článku je

Anna Vovsová

redakce Charles Abroad

Kontaktujte mě zde