Když odjezd nejde podle plánu...

Bylo to několik velmi náročných lednových týdnů - s každým se rozloučit, setkat se, s každým se domluvit, že za vámi určitě přijede, i když nakonec dorazí jen několik málo věrných přátel. Narovnat staré křivdy, usmířit se apod. To všechno jsou úkoly, které vás čekají, když chcete na delší dobu ztratit z očí známé břehy a vyplout na neznámá moře svobody.

Když je všechno až moc růžový...

Ubytování jsem si začal hledat už v listopadu, protože jsem to nechtěl nechat na poslední chvíli a už tehdy jsem zjistil, že to už v listopadu vypadá jako poslední chvíle... Zahraniční univerzita nedisponuje žádnou ubytovací kapacitou a na stránkách pouze uvádí odkaz na předražený studentský hotel (co bych za něj později dal...) a na soukromý kampus, kde vás vezmou podle studijních výsledků, ale především smlouva je minimálně na rok. A pak kouzelná formulka "Students can find accommodation on commonly available rental sites.". Okey, takže jsem byl ve skupinách na Facebooku, i na "běžně dostupných stránkách s pronájmy", ale všude byly jen samé poptávky studentů, ale téměř žádné nabídky.

Napadlo mě do skupiny napsat příspěvek o tom, že bychom si mohli pronajmout ve vícero lidech větší byt, což by ve výsledku mohlo vyjít levněji každého z nás. A mělo to odezvu. Bohužel ne takovou, jak jsem si představoval. Začali se mi ozývat studenti s tím, že by se teda taky jako rádi připojili, a že jestli jsem už něco našel. Come on! Pochopil jsem, že tohle asi není ta cesta.. Ozval se mi ale jeden kluk z Maďarska, který nebyl jako ostatní, a snažil se taky něco hledat. Poučeni všemi články o SCAMu, který se ukrývá na každém virtuálním rohu, jsme se prokousávali nabídkami.

Nebyl jsem až tak hloupý...

Pak mi Gabór - můj nový maďarský kamarád, přeposlal kontakt na jednoho chlápka, který pronajímá byt, ale spolubydlící měla být dívka, a jelikož Gabórova přítelkyně si to tak nepřála, nemohl nabídku přijmout. A tak to vyšlo na mě. Spojil jsem se s ním a všechno vypadalo skvěle. Byt vypadal krásně, hodím vám sem fotky. No, kdo by to nebral, žejo. Mělo být jen za 400€ měsíčně a spolubydlící byla holka, údajně magisterská studentka tady v Bologni. Dal mi na ní kontakt, a emailem si se mnou dopisovala, že umí skvěle vařit. Jo, takhle "kočka" mi nikdy nic neuvařila. A neuvaří, protože kdo ví, jestli vůbec existuje. Koukněte na ní... Jo byl jsem strašně zoufalý. To jsem si uvědomil až když bylo pozdě. Uzavřeli jsme nájemní smlouvu přes email, podepsanou oběma stranami a do Vánoc chtěl poslat první nájem a zálohu 800€. Jo, takže jsem mu poslal 1.200€. 💸👏

A byl jsem klidný. Byl jsem rád, že mám všechno zajištěné. Pak jsem už jen přežil leden - obešel všechny ty známé, jak jsem psal v úvodu, a večer 29. ledna konečně zasedl k balení. Večer před odjezdem. Don't do that... 😅

Po chvíli balení jsem se chtěl ujistit, zda Jay Hutsell (údajný majitel bytu) počítá s časem mého příjezdu. Otevřel jsem Messenger a odmítal uvěřit tomu, co vidím.

Tento člověk není na Messengeru dostupný - you know what that means. Ano, zablokoval si mě. Seděl jsem tam jako hromádka neštěstí a střídavě se ve mně hromadily pocity naštvání, smutku a pak zoufalství a pak zase naštvání. Napsal jsem Gáborovi, aby věděl co za člověka mi doporučil. Nečekal jsem, že Jay Gáborovi nabídl "svého kamaráda", který má byt s nějakých chlapcem, což už pro Gáborovu přítelkyni bylo přijatelné, a on na to kývl. Takže jsme v tom byli společně. V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem přišel nejen o peníze, ale taky o bydlení... 🌈

Cestovat ekologicky má svá úskalí, aneb Green Erasmus

Moje přednášky měly začít 1. února a proto jsem se rozhodl odjet v neděli 30. ledna z pražského Hlavního nádraží vlakem směr Bologna s jedním přestupem ve Vídni. Byla to krásná, až romantická představa - po poledni vyrazím směr Vídeň, tam dorazím okolo 19 hodiny večer a přestoupím na noční vlak, ve kterém budu mít vlastní postel, a pojedu celou noc, a okolo 6 hodiny ranní vystoupím pravou nohou do nového světa, do nového života a začne úplně jiná etapa.

To je hezká pohádka, realita však byla daleko prozaičtější. V neděli ráno mě probudil vítr, který vytrvale lomcoval s okapem na střeše našeho rodinného domu. Ano, pokud si pamatujete správně, neděle 30. ledna byl po velmi dlouhé době jediný den, kdy Česko zasáhla silná vichřice - dostala jméno Nadia. A tahle Nadia mně začala dělat vrásky - od rána jsem z rádia slýchal o zpožděných, ba dokonce zrušených spojích. Bedlivě jsem sledoval můj spoj, a všechny předešlé spoje směr Vídeň. Viděl jsem, že na příjezdu do cílové destinace nabíraly až dvouhodinové zpodění. Problém byl, že já měl na přestup 40 minut... ⏱

You can do it!

Navzdory všemu, co jsem popsal výše, jsem si stále trval na tom, že odjedu. Všechno bylo domluvené, rozloučil jsem se se všemi, a tak nějak jsem začal věřit tomu, že takhle to má být, že začíná nějaké velké dobrodružství. Ale všechno bylo ten den proti mně. Nakonec jsem však opravdu po poledni stál na Hlavním nádraží v Praze a můj vlak byl načas přistaven k nástupišti. Byla to rakouská jednotka Railjet, takže na palubě byla rakouská posádka - cítil jsem se tedy už od první chvíle jako v zahraničí. Ve voze, kde jsem seděl byli všichni okolo mě cizinci - byl to zvláštní pocit. Když přišel průvodčí, zeptal jsem se ho, zda se očekává zpoždění. Koukal na mě, jako by ho před chvílí probrali z kómatu. Copak nevidí, že od rána všude leží popadané stromy apod.? Obořil se na mě, že neví o jakém zpoždění mluvím, a že on žádné informace nemá, že zatím jedeme na čas.

A taky, že jo. Teda až do Kolína. Tam jsme stáli asi 15 minut a když jsme se posunuli ke Kutné Hoře, zastavil můj expres do ráje vysněných zážitků definitivně.

"Z důvodu nesjízdnosti trasy se vlak vrací zpátky do Kolína a bude odkloněn přes Olomouc a předpokládané zpoždění na příjezdu do Vídně bude asi 120 minut". 🙃

Okey, tohle byl konec. Tohle totiž znamenalo, že přijedu okolo 21 hodiny do Vídně a budu muset hledat ubytování tam. Další den se probudím, najdu spoj do Bologni, koupím novou jízdenku, protože ta strará samozřejmě propadne, a přijedu do města, kde taky nemám, kde bydlet, a do toho bych měl začít chodit do školy. No way...

Najednou bylo všechno tak jasný - v tomhle vlaku nemůžu zůstat. Navíc jsem z Nymburka, takže kdo zná, tak Kolín je jasný znamení, že mám sakra rychle vypadnout z tohohle vlaku. Okamžitě jsem šel hledat průvodčího a domluvil s ním, že vlak krátce zastaví u nástupiště pro výstup. Jinak další zastávka byla až Brno někdy večer... Vlak už začal brzdit u nástupiště a já jsem si zbalil svoje věci a mířil pro kufr, který byl na stojanu uprostřed vagonu. V cestě mi stála rakouská obsluha pojízdného minibaru, ta která mi před chvílí špatně poradila, kde najdu průvodčího. Její korpulentní postava a vozík s občerstvením zabírala celou uličku. Naše pohledy se střetly a já jsem v jejích očích uviděl cosi ďábelského. 😈

"Excuse me, I need to get my luggage", zkusil jsem po dobrém. Usmála se, a ukázala na pomalý proud vody tekoucí do kávy, kterou se snažila připravit nějakému cestujícímu. Vlak zastavil a mě se vybavil Nezvratný osud a všechny scénáře dnešního dne, které napovídaly tomu, abych nejezdil, a teď mám možnost vypadnout a tahle ženská mi to nepřekazí. Navzdory mojí ostýchavé angličtině jsem zvýšil hlas:

"I need to get my luggage and get of the train RIGHT NOW!", pak už jsem na nic nečekal a razil jsem si cestu ke svému kufru a cestě na svobodu.

Podařilo se. Unikl jsem. Představoval jsem si, jak večer ve zprávách uslyším o výbuchu či srážce vlaku a byl jsem najednout tak klidný...

Jaká náhoda, že na vedlejším nástupišti akorát za 5 minut odjížděl rychlík do Nymburka. Nastoupil jsem do něj a bez jediné minuty zpoždění dorazil domů. Najednou bylo všechno, jak má být...

Představoval jsem si to jednoduše. A to je to největší úskalí - naše vlastní představy. Nemějte očekávání, protože budete zklamaní. Věřte tomu, že co má přijít přijde i bez toho, aniž byste to čekali. Vrátil jsem se tedy po 2 hodinách domů - tenhle výlet mě, i s penězi poslanými podvodníkovi, stál okolo 40 tisíc. Jo, už jsem do Kolína jel i za míň...

Vrátil jsem se tedy domů a zahájil mobilitu online (naštěstí měla zahraniční univerzita hybridní výuku), a u toho jsem si chtěl do týdne najít nové ubytování a vyrazit znovu.

Jo, byl jsem až takhle naivní. Ale ta velká cesta byla terpve přede mnou...