Jak žít v Římě jako místní?

Rozdíly mezi Prahou a Římem jsou patrné hned po příjezdu. Pro mě nejvýznamnější bylo to, jak funguje městská hromadná doprava a jak lidé nakupují.

V Římě jezdí metra, autobusy a tramvaje. Tedy teoreticky. V praxi je spolehlivost většiny těchto dopravních prostředků přinejmenším pochybná. V hlavním italském městě jezdí 6 linek tramvají, z nichž polovina byla během mého ročního pobytu opravována. Autobusů jezdí sice hodně, ale neexistuje tu něco jako jízdní řád, a tak člověk prostě stojí na zastávce a doufá. Postupně se dá vypozorovat, které linky jsou spolehlivější a se kterými raději nepočítat. Nejdůležitější je při cestování autobusy pamatovat na to, že každá zastávka je na znamení. Znamení se přitom liší od toho v Praze, kde stačí stát na zastávce, maximálně na řidiče autobusu kývnout. V Římě mnohdy nestačí ani zamávat a je potřeba vejít do rušné ulice a autobusu vlastním tělem zabránit v pokračování v jízdě. Nejspolehlivější je v Římě cestovat metrem. I zde se však někdy stane, že metro danou zastávkou pouze projede a nezastaví. I po bezpočtu rozhovorů s místními jsem se nedozvěděla, proč tomu tak je. Možná spěchá.

Nejspíš proto, že je metro nejspolehlivějším veřejným dopravním prostředkem, bývá každá linka téměř celý den přeplněná. Je proto důležité být po celou dobu ve střehu a kontrolovat, na jaké zastávce se vlak zrovna nachází. Zastávky jsou totiž oznamovány tak trochu po italsku, jelikož málokdy odpovídá hlášení skutečné lokaci. Díky tomu se ale každá jízda metrem stává sociální akcí, protože cestující si vzájemně radí, kde se zrovna nacházejí. Ti stojící blízko okénka vidí na cedule venku, a tak stylem tiché pošty (která je však velmi hlasitá) tuto informaci šíří dále po vlaku. Člověk se zkrátka rozhodně nebude nudit.

V Praze jsem byla zvyklá nakupovat pokud možno co nejrychleji na jednom místě, tedy v jednom supermarketu. V Římě je ale život jiný. Místní zde chodí pro různé zboží do různých obchodů: pro ovoce a zeleninu do stánků fruttivendolo, pro uzeniny k pultu s čerstvými surovinami, který má snad každý supermarket či obchod, pro sýry zase do specializované prodejny. Co tu ovšem nenajdete je drogerie. Veškeré drogistické zboží si Ital kupuje v supermarketu, lékárně či v obchodě pro domácnost, který se jmenuje RisparmioCasa. Tento řetězec je obrovský a seženete tam desítky druhů sprejů proti hmyzu, pracích prášku, ale i hraček nebo potřeb do koupelny. Jde zkrátka tak trochu o opak minimalisticky působících drogerií, do kterých jsem chodila v Praze.

Pokud chcete opravdu splynout s místními, doporučuji chodit do místních barů. Nejedná se o bary, které známe z Česka, ale spíše o kavárny, kde ale rozhodně nejde o klidné posezení. Vše je tu chaotické, protože jestliže tradičně nespěchající Ital na něco nepočká, je to káva. Espresso je tu tak běžné, že mu nikdo neřekne jinak než jen caffè. V baru existují dvojité ceny – ty, které platí, pokud si sednete (většinou o 1–2 eura více), a ty, které platí pro al banco. Al banco je koncept pití kávy či přikusování cornetta na stojáka na baru. Konzumací al banco nejen ušetříte, ale často se dáte do řeči s rodilými Římany, kteří jinak než ve stoje kávu téměř nepijí. Rozhodně si před nimi ale nedávejte cappuccino po 10 hodině dopoledně. I s tím nejlepším přízvukem byste totiž na sebe prozradili, že nejste zdejší.