Erasmus ve dvou: Verča, Vojta a Coimbra

Při natáčení podcastu s Verčou a Vojtou jsme měli smůlu. Posadili jsme se v Café kampus do knihovny, pod skleněnou střechu a naši nahrávku v polovině přerušil silný déšť a kroupy, které znějí na střeše v originální nahrávce trochu jako bitevní vřava. Co šlo, to jsme odfiltrovali a nabízíme vám rozhovor, byť ve zhoršené kvalitě, i jako podcast. Pokud ale raději čtete, nabízíme ji i jako rozhovor zde.

Většina lidí když, uvažuje o Erasmu tak přemýšlí rovnou že pojedou sami, ale vy jste se rozhodli vyjet spolu. Čí to byl nápad? Nebo jste se rozhodli společně?

Vojta: Já myslím, že jsme chtěli oba na Erasmus, a protože já jsem studoval dvě školy, tak pro mě přicházelo v úvahu jet jen v jeden konkrétní semestr, abych udělal státnice a nemusel prodlužovat.

Verča: No a já studuju španělštinu a portugalštinu, takže jsem chtěla na pyrenejský poloostrov a Vojtovi to bylo celkem jedno, ten chtěl prostě do tepla k moři. No, a nakonec nám z toho vypadlo Portugalsko, protože ve Španělsku se portugalština dá studovat jen v Salamance, a s tou jsme zrovna neměli smlouvu. V tomhle ohledu je Portugalsko otevřenější, takže se tam dá dělat i ta španělština.

Takže jste potom vybrali podle toho, kde máte smlouvu společně?

Vojta: Ano, IES (Institut ekonomických studií, pozn. aut) měl smlouvu s Lisabonem, Portem a s Coimbrou.

Verča: Bylo tam trochu přehazování, protože to vypadalo, že Vojtu pustí do Porta, tak jsem se s holkama dohodla, aby mě pustily tam. Potom přišel s tím, že ho pustí do Coimbry, takže jsem s prosíkem šla zase za holkama, aby si to se mnou vyměnily a nemuseli jsme za sebou těch sto kilometrů dojíždět. Takže tam byly nějaké mouchy, ale nakonec se to podařilo sjednotit.

A řekli byste v čem je jiný Erasmus ve dvou?

Vojta: No já jsem nikdy na Erasmu sám nebyl a už nepojedu, protože končím se školou…

Verča: No já nevím, já mám pocit, že ostatní holky tam zápasily s tím, jak žít samy se sebou a my jsme zápasili s tím, jak žít spolu. Ale myslím, že jsme si to nakonec užili stejně jako ostatní, úplně maximálně.

Verča je vlastně odbornice na Portugalsko, jako portugalistka. Co to dalo tobě? Poznala jsi nějaké věci, co tady v Praze nešli zažít a zjistit?

Verča: No člověk hlavně pozná tu zemi a jak to tam funguje. Předtím jsem byla hlavně hispanista, k té portugalštině jsem se dostala vlastně až na výšce. Až o rok později. Já jsem nejdřív byla jednooborová na španělštině, a potom jsem přibírala portugalštinu jako nový obor. Bylo to fascinující, protože člověk má sice nějakou tu představu, jak ta země vypadá, jak to tam funguje a zná nějaké ty stereotypy. A potom tam přijedete a ono je to všechno úplně jinak – nebo je to zrovna přesně tak, jak se říká, ale to zjistíte až tam.

A jak jsi na tom byla s jazykem? Už ses ho učila tady, než jsi vyjela?

Verča: Učila jsem se, ale my jsme s tím teprve začínali, takže člověk byl schopný domluvit to, co potřeboval, ale lámaně. Já jsem čekala, že pak třeba po měsíci, po dvou, přijde nějaká krize, jako chce se mi domů, stýská se mi po knihovně a po mamince, místo toho přišla krize: co budu v životě dělat, když sem přijedu, studuju portugalštinu a po měsíci si umím akorát obratně objednat kafe? Ale potom se to zlomilo a už to nějak šlo.

Vojto, jak ty jsi na tom byl s jazykem?

Vojta Já jsem studoval kompletně v angličtině. Ani jsem neslyšel o žádném erasmákovi, který by studoval v portugalštině. Asi to samozřejmě možné je, ale myslím že ekonomů, kteří mluví portugalsky, zase tolik není. Nebyl to problém, myslím že jsem si tam vybral docela zajímavé předměty a vyučující mluvili dobře.

Když jsem se bavila s Karlou (Šimíkovou), tak mi říkala, že jí výuka portugalských vyučujících úplně nevyhovovala. Měli jste taky takové pocity? Ona studovala s Verčou, tak by mě zajímal její názor a pak i Vojty, který studoval trochu jinde.

Verča: To opravdu záleží. Já jsem měla víc předmětů ve španělštině. Byla tam jedna kantorka, která byla neskutečně energická a předala nám toho moc. A potom byl kantor, který s námi za semestr probral třeba jen dvě knížky, ale člověk u něj neudržel pozornost. Výuka je tam jiná než tady. Je to tam možná trochu víc na pohodu.

Jak bys ty srovnal, Vojto, přístup na FSV a v Coimbře? Bylo to v něčem jiné?

Vojta: Myslím si, že ti studenti byli jiní – byli aktivnější. Ale to se obecně říká o studentech na západě – tady máme asi ještě co dohánět. Myslím si, že jsem byl z IES lépe vybaven těmi kvantitativními metodami, na které se u nás klade velký důraz při výuce. Oproti tomu si myslím že Portugalci měli víc nečtenou takovou tu klasickou ekonomickou literaturu. To si myslím, že se u nás se moc nečte. Čtou se spíš odborné články, ale už ne třeba Smith nebo Keynes, takoví ti klasici, a ty ti Portugalci skutečně načtené měli.

Takže šli víc od základů?

No nemají takový matematický přístup, jako máme my v Opletalce.

A kdybyste měli shrnout rozdíl v obtížnosti, bylo to nastejno?

Verča: To se těžko srovnává, protože systém výuky a hodnocení fungoval jinak. Tady u nás je sice semestr výuky a přednášek, ale všechno to stojí na té jedné zkoušce ve zkouškovém. V Portugalsku to funguje víc průběžně a je tam hodně skupinových projektů. Známka se skládá za celý semestr, takže odpadá takové to stresové zkouškové, které je v Praze. Je to víc rozložené do semestru.

Vojta: Na ekonomce to bylo stejné, ale já na to byl už z IES zvyklý. Tam se to jede také takhle průběžně.

Já jsem se doslechla, že Verča byla ve studentském spolku a pronikla tam jako jediný český erasmák. Tak by mě zajímalo, jak k tomu došlo a jaké to bylo?

Verča: Já jsem tak trochu tušila, že se asi nenaučím mluvit úplně plynně portugalsky nebo tam nedosáhnu nějakého velkého cíle, ale jako můj osobní cíl jsem si stanovila, že bych chtěla začít zpívat ve Študentýně, což je něco mezi kapelou a sborem. Dejme tomu 15–20 lidí, polovina s kytarou a druhá s nějakými jinými nástroji. Všichni jsou oblečeni do takových hábitů. Je to docela podobné, jako kdybyste si představili skupinku Harry Potterů a Hermion vedle sebe. Hraje se, zpívá se. Mě se tedy po měsících zkoušek podařilo se mezi ně dostat a vyjet s nimi ještě na jednu soutěž. Bylo to super. Oni si tam hodně potrpí na hierarchie což je někdy trochu komplikovanější. Člověk tam nějaké dva měsíce zkouší a potom je teprve nějakým, dejme tomu, nováčkem v tom souboru.

Já jsem slyšela, že mají nováčci i iniciační rituál, který musí podstoupit?

Verča: U mě to vypadalo asi tak, že jsem holkám řekla, že bych chtěla tou zkouškou projít, tak si mě prozkoušely z repertoáru. Poslali mě pak za dveře. V místnosti tam sedělo pět holek, které tam byly už delší dobu a už si tím procesem prošly. Pozvaly si mě zase dovnitř, zeptaly se mě kdo jsem, co studuju a zase mě poslaly na pět minut ven. Pak mě zase zavolaly, ať jim řeknu nejtrapnější historku…a takhle si mě tam posouvaly, až nakonec pozvaly dovnitř všechny holky a představily mě jako novou sestru. Obřadně. Dostala jsem přezdívku – všechny se tam oslovovaly jen přezdívkami, takže jsem zjistila jejich jména, až když si mě přidávaly na Facebook. A tak jsem byla obřadně přijata do skupiny.

Zajímalo by mě, Vojto, ještě u té ekonomky, jak to tam vypadá z hlediska složení studentů? Je tam hodně mezinárodních studentů, nebo spíš erasmáků?

Vojta: Vzhledem k tomu, že jsem byl zapsaný na těch anglických lekcích, tak tam ta koncentrace byla větší než na portugalských lekcích. Řekl bych, že to bylo tak půl na půl. Půlka mluvila portugalsky a půlka byli cizinci. Schválně říkám že mluvili portugalsky, protože tam bylo taky hodně Brazilců a člověk nedokáže úplně rozlišit Brazilce a Portugalce.

Coimbra je takové oblíbené studentské městečko, lidé ho chválí kvůli atmosféře. Měli jste tam nějaké oblíbené místo, kam jste rádi chodili?

Vojta: Myslím, že celé to centrum je hezké. Bohužel fakulta ekonomie je mladá a leží tedy mimo to historické centrum, kde jsou ty staré fakulty – právnická, filozofická a podobně. Takže jsem nechodil do školy do centra, ale trochu bokem. Nicméně Coimbra je malé město, takže je všechno v docházkové vzdálenosti a toho centra si nejde neužít.

Účastnili jste se i těch studentských akcí pořádaných ESN nebo jste spíš cestovali po vlastní ose?

Verča: My jsme cestovali spíš po vlastní ose, protože jsem už tak byli ve dvou. Půjčili jsem si auto a cestovali jsme. Pak za mnou přijela rodina, tak jsme se sbalili a jeli jsme na jih do Algarve. Ale ESN toho organizovalo hodně – různé akce a výlety a holky si to vždycky chválily.

Jak se řídí v Protugalsku? Kdo z vás řídí?

Vojta: Řídil jsem já. Myslím, že se řídí v Portugalsku dobře. Je třeba si dát pozor a vybrat si dobrou autopůjčovnu, ale myslím že provoz je v pořádku, dálnice jsou lepší než v Čechách. Opravdu bych se nebál půjčit si v Portugalsku auto.

A jaké bylo vaše nejoblíbenější místo, které jste takhle poznali? Kam byste pozvali ostatní?

Verča: Já ani nevím, které vybrat. Doporučila bych tak minimálně 6-7 míst, a nevím, kde bych měla začít. Určitě moc pěkné je Aveiro a pak, když se jede na jih, tak celá Algarve. Nejdřív jsme chtěli jet na Azory, ale pak jsme si půjčili auto a dva tři dny jsme jezdili po tom jihu, po těch plážích. Vždycky jsme zastavili někde na dvě hodinky, koupali jsme se a pak jsme popojeli o deset, o dvacet kilometrů dál. To byla paráda

Vojta: Myslím si, že se auto na jihu vyplatí, aby člověk projel všechny ty pláže, kterých je několik desítek.

Verča: Dá se v něm případě i přespat – to jsme otestovali.

Na kolik to půjčení vyjde?

Vojta: Už si to přesně nepamatuju, ale benzín stál stejně jako u nás. Záleží, jaké auto si člověk půjčuje, jak je velké.

Verča: vycházelo to, myslím, jako bychom místo toho platili ubytování – přespali jsme v půjčeném autě a spíš jsme jezdili.

Tím se trochu dostáváme k tématu financí. Stipendium se zvedá, teď je to 519 euro, vy jste měli ještě 450 euro. Když tedy vezmete tu novou částku, myslíte, že to hodně mění hru?

Oba: Ano.

Vojta: Myslím si, že to vyrovná ten rozdíl, když se člověk stěhuje do jiné země. Samozřejmě to není tak, že by tam člověk žil zadarmo, to asi ani není účel toho stipendia, ale vyrovná to ten rozdíl mezi Českem a Portugalskem.

Jak je na tom Coimbra s cenami oproti Praze?

Verča: Záleží v čem. Potraviny stojí víceméně stejně jako u nás. Možná trochu dražší je ubytování, ale Coimbra určitě není dražší než Praha. To by se týkalo spíš Lisabonu nebo Porta, ty jsou dražší, ale obecně je to hodně podobné. Dálková doprava (protože my jsme městskou nepoužívali, nebyl důvod) vycházela dráž, ale nebyla drahá – bylo to jako by u nás člověk jezdil za dospělé jízdné.

Já jsem za ten semestr doplácela nějakých 20 tisíc. Takže sice ano, jsou to peníze, ale v porovnání s tím, kolik by mě stál ten semestr v Praze, jako pražskou náplavu, tak to byla celkem sranda.

Bydleli jste spolu?

Vojta: Pronajali jsme si takový malý byt v centru Coimbry. Ani jsme nezkoušeli hledat nějaké dvoulůžkové byty na koleji, takže nemáme úplně srovnání, jak to vypadá tam.

Verča: Měli jsme ubytování přes Uniplaces, což je super, pokud si student zajistí ESN kartičku, tak má u Uniplaces 25 % slevu na ubytování. Proto by množná stálo za to si tam na první třeba dva týdny zajistit Airbnb a to ubytování na ten semestr, potažmo na dva si vlastně domluvit až tam.

A jak vypadá letní semestr v Coimbře? Je na začátku zima a pak se to zlepšuje?

Vojta: Spíš prší než zima.

Verča: Ona to není zima jako naše zima. Tam je přes den třeba i 14 stupňů. Dá se někdy vyjít i v krátkém rukávu. Akorát Pyrenejský poloostrov nehraje na ústřední topení, takže uvnitř je prostě zima. Když jsem pak vyjela s těma holkama na tu soutěž, tak jsme tam spaly v nějaké spartakiádní tělocvičně a to byla vážně zima. Venku asi pět a uvnitř deset stupňů. Když jsem si stěžovala, že je mi zima, ty holky říkaly „ale ty jsi z České republiky, vám tam i sněží, ne?“ A já jsem jim vysvětlovala že jo, ale že když přijdu domů, tak vím, že bude uvnitř 20 stupňů. Takže je to tam trochu jinak. Ale nejsou tam nějaké mrazy. Je dobré vychytat si byt s chytrou klimatizací. Ta naše uměla i topit.

Jakou část stipendia Vás ubytování stálo? Ve dvou se to asi lépe táhne.

Vojta: Určitě, měli jsme dvě stipendia.

Verča: Minimálně se to ubytování lépe hledá. My jsme se vešli do pětistovky i s energiemi a dohromady jsme měli 900 euro stipendium, takže jsme se krásně vešli a naprostou většinu nákladů nám to pokrylo. To je celkem rozdíl proti těm ostatním univerzitám, zvlášť západní Evropa je dost drahá, a to Portugalsko je taková výjimka.

Je něco, co byste chtěli vzkázat ostatním, kteří třeba o Portugalsku uvažují? Máte nějaký vzkaz, třeba i pro budoucí erasmáky obecně?

Verča: Obecně pro erasmáky? Jeďte. Všichni jeďte. Je to paráda a už se vám mockrát nestane, že vám někdo zaplatí stipendium, abyste jeli do zahraničí, abyste mohli cestovat, takže určitě je to příležitost a zkušenost k nezaplacení.

Vojta: Já myslím, že ta zkušenost studia v jiné zemí je určitě přínosná. Takže i kdyby jenom to.

Myslíte, že vám to dodalo něco i do vztahu, když jste vyrazili spolu?

Verča: My jsme si otestovali, že to spolu ještě chvíli vydržíme (smích).

Veronika Ondráčková

Autorkou článku je Anna Vovsová