Boni: hi-tech stravování pro slovinské studenty

Láska prochází žalud(k)em. No a to Slovinci dobře vědí. Protože když máš hlad, nejsi to ty.

Chálky jsou ve Slovinsku tim největšim trumfem, po kterym se mi bude dloooouho stýskat. Slovinci totiž pro vysoký školáky nemají menzy, a tak přišli s unikátním hi-tech řešenim, jak nasytit i budoucí elitu národa. Jedná se o systém Boni, který funguje vcelku jednoduše. Stáhneš appku Studentska prehrana, na tamější studentský samosprávě si vyzvedneš kód pro aktivaci tvýho žracího loginu. Aktivuješ si sám sebe v týhle appce. No a teď tě čeká milý a chutný překvapení. Tahle appka ukazuje, v jakých restauracích lze využít tyhle Boni. Dejme tomu, že v každym čtvrtym stravovacim zařízení berou Boni, někdo to i doveze. Boni znamená, že meníčko, zahrnujíc zpravidla polévku, hlavní chod, ovoce, salát a vodu, vyjde max. na 4,31 eur, zbytek doplácí stát. Při aktuálním kurzu to vychází na cca 116 Kč, za co si v Mekáči nebo Dhabě dáš sotva velký menu. No není to pecka?

Každej si tu v tomhle ohledu asi najde svoje. Od indický přes asijský all-you-can-eat po klasiky typu burger, pizza, těstoviny, obloukem přes jugoslávskou cuisine až po moji nejoblíbenější, mexickou. Viva la globalizace 😊.

V praxi to funguje jednoduše. Přijdeš, frajersky řekneš „živijo, na boni prosim“, servírka/číšník přinese boni menu, ze kterýho si můžeš vybrat. Na konci pak přinese takovou kouzelnou krabičku, ke který přiložíš mobil, na kterym zapneš appku Studentska prehrana a zmáčkneš takovou ikonku, která vydává zvuk, pomocí čehož se spáruje s touhle kouzelnou krabičkou. Pak ukážeš ID a zaplatíš. Easy peasy, ať žije jídlo, squeezy.

Jedno jídlo = 1 Boni. Těch je na měsíc kolem 20, čili to vystačí na cca dvacet jídel, který je možný si dát po čtyřech hodinách, dvakrát denně, včetně víkendů, max do 21.00.

Nejsou to však jenom Boni, které ve Slovinsku zpříjemňují život. Burek je to nejlepší, co tě může ve Slovinsku za 2 eura v životě potkat, ať už jako pomocník při zpracování x-tého piva či jakožto kamarád do deště, kterýho chceš vždycky trochu ještě. Kdysi bojoval s donem Kebabem, avšak svým temperamentem a ladnými křivkami nakonec v boji na mastnost a na tuk těsně zvítězil. Stal se tak nejlepší konzumovatelnou potravinou v poměru cena-výkon, dostupnou skoro stále, protože na rozdíl od naší české zahrádky zde večerky stále žijou, leckdy nonstop. Proletáři všech zemí, bez Burku na světě dobře není, vyslyšte slyšení mé a pošlete Burek na hrad!

Až na knedlíky, rohlíky a překvapivě balkánský sýr tu v Lidlu nebo Hoferu (dva nejlevnější/pší) v podstatě seženete to, co v Česku, samozřejmě až na tuzemáka, pomazánkový máslo nebo banánový rybičky Haliny Pawlovský. Existují zde i farmářské trhy, kde nakoupíte čerstvou zeleninu, ovoce nebo i koní burger. Suma sumárum, hlady neumřete, nějakej ten dlabanec vždycky snadno najdete. Spíš budete posedlí obžerstvím, které Vám tu nepřijde ani jako hřích, poněvadž YOLO – You Only Ljubljana Once.

Must-know věci:

· Slovinci si nedokážou představit jídlo bez salátu

· Slovinci mají (údajně) velmi dobrou kávu

· Točené pivo (Laško, Union) za cca 3 eur, plechovka za euro

· Slovinci ještě neobjevili krájítko na pizzu, takže pizza je (až na výjimky) nenakrájená

· Dýška jsou započítaný v ceně

· Obchodní řetězce (chronologicky podle mojí oblíbenosti, od nejlevnějšího): Hofer (něco jako rakouský Lidl), Lidl, EuroSPIN, SPAR, Mercator (něco jak Žabka v ČR), v průměru je zde draze jako v Praze, avšak stále blaze 😊

· V neděli mají veškeré obchodní řetězce ze zákona otevřeno do 15:00

· Alkohol koupíte v obchodech pouze do 21:00, poté pouze v barech, restauracích apod.

Autorem článku je

Vojta Krátký

Hiking Vojty Krátkého

)Nárůst světové populace žijící ve městech a nárůst depresí jsou (nejen podle mýho) vzájemně propojený proměnný. Naštěstí pořád existujou metody, jak před někdy příliš rychlym životním tempem pomalu, ale jistě utéct. Jednim z nich je neobyčejně obyčejná příroda. Zajímavý. Lidi maj tendenci vracet se tam, kde to všechno začalo. A já nejsem vyjímkou. Už asi chápu, proč se domorodcum z jeskyně moc nechtělo 😊. Ostatně jak řekl John Muir (přírodovědec a asi nejslavnější zastánce divočiny v USA): „In every walk with Nature one recieves far more than he seeks“.

Zhruba 60 % území Slovinska je pokryto lesy. To znamená, že je zde velká pravděpodobnost, že se zrovna nacházíte v lese a máte se dobře. Výzkumy navíc ukázaly, že 10minutovej pobyt v přírodě působí jako přirozený antidepresivum. Nee, že by mě něco takovýho trápilo, ale prevence neuškodí. Pokud teda strávim třeba 70 hodin čistýho času v přírodě, mohlo by mě to ochránit před nepříznivym stavem až to tu budu opouštět, protože už teď se mi zpátky vůbec nechce.

Někdy slova nestačí a zároveň čas tlačí, nechám proto promluvit fotografie, které sice řeknou více než tisíc slov, na druhý straně ale nemůžou popsat to, co při takovym hiku zažijete:

Svoboda. To není jen synonymum pro ERASMUS, ale taky pro tyhle dechberoucí destinace, pod který se dostanete do hodiny autem z LJ, o trochu dýl i hromadkou. Pak trvá tak 3-4 hoďky cesta na vrchol, kam Vás žene vychlazený pivo, pak další 3-4 hoďky dolů, kde na Vás čeká zahřátý auto, čehož si nevážíte do doby, dokud si nevezmete pláťáky a nepřekvapí Vás na vrcholu metr sněhu. Ale co, je to přece erasmus. O akční parťáky není nouze, můžete jet buď s existujícíma kámošema, nebo s random lidma, který najdete na WhatsAPP v hike skupinách, kde je spoustu nadšenců vyhlížejíc tu samou aktivitu jako vy.

Říká se, že není důležité kde se nacházíte, ale s kým. Když se Vám povede vybrat dobrou lokalitu s dobrýma lidma, nepotřebujete matiku k tomu, abyste si uvědomili, že dvě dobra jsou víc než jedno. Jinde se zas říká, že dobrý věci vyžadují čas. A já si myslím, že takovýhle aktivity je čas více než hodný. Ve finále to nejsou hory, čemu čelíme, jsme to my sami. Příroda není místo k navštívení, je to domoff.

Autorem článku je

Vojta Krátký

na profil

Vojta Krátký: Po příjezdu

Dost bylo poezie, i próza pěkná je.

Tak jo. Už sem tu. Za ani ne 10 hodin cesty busem, což je pro týpka, co má bez pár čísel dva metry nesplněný dětský sen. Naštěstí jsem ale necestoval sám, na lublaňský dobrodružství se se mnou vydala i jedna sympaťačka. Nebudu Vám říkat její identitu, protože přece GDPR, ale říká si Vladislava Netušilová a bydlí v Třinci, Pivovarská 8, ten žlutej barák s hnědýma oknama.

Vystoupit z busu v cizí zemi s vědomím, že tohle má bejt Váš domov na půl roku, byl i teď zvláštní pocit. V duchu sem si řek „do čeho sem se to zas pustil“. Naštěstí 30kg kufr a k tomu krosna pomůže rychle přeměnit psychickou energii ve fyzický vyčerpání.

Jdouc na moje dočasný ubytko (jelikož na kolej jdu až za pár dní) jsem se začínal nalazovat na vlny týhle asi nejrozvinutější země bejvalý Jugošky. Oproti Srbsku nebo Rumunsku mi už teď připomíná Slovinsko spíš Evropu než Balkán. Zjistil jsem, že mám tendenci vybírat si placatý města, který jsou bike friendly. Lublaň je v tomhle ohledu malej Amstr. Všude cyklostezky, ooo, jak je na nich hezky! Po krátkym asi tříhodinovym orientation day programu v nově zrekonstruovaný moc pěkný škole, kde nás zdejší kantoři, studenti a tutoři přivítali a seznámili s rytmem lublaňské univerzity, byl proto plán jasnej - bicyklovat! K tomu ale potřebuju vhodný stroj. Jsou tu obecně dvě možnosti. Buď si koupíš svůj, a nebo můžeš využívat veřejnej systém Biceklj, kde na každých 300 metrech máš stanici s kolama, kde si je můžeš pučit a jinde zas vrátit. Cena? Buď euro na tejden, nebo 3 eura na rok (do jedný hodiny, pak se platí něco navíc). Jo. Nekecám. Nechápu. Kdyby ten automat bral dýško, nechám mu tam 50 centa navíc nebo ho pozvu na pivo. Využil jsem teda tuhle vychytávku, ale jenom k tomu, abych si dojel koupit svoje vlastní, protože moje nejmilejší paní domácí mě poslala ke známýmu, kterej kšeftuje s kolama.

No a výsledek je takovej:

Na prvnim erasmu v Amstru mi tenkrát někdo řekl, že si pojmenovávaj kola, což se mi dost zalíbilo (ty stejný kola pak po promoci hází do tamějších kanálů – proto se tam dobrovolně nekoupejte, jinak se praštíte o šlapku nebo tak a budete mokrý a to nechceš, nedobrovolně tam kámoš spadnul a byl toho přímym svědkem). Po mym nizozemskym HM (Hell machine) sem se proto uchýlil k pojmenování i tohohle krasavce: mačka. Napadlo mě to dneska ráno, jelikož mám pocit, že dneska dřív ráno mi v jednom klubu, kde byla uvítací party, někdo řekl, že ve Slovinsku nemaj po pártošce opici, ale kočku, což se slovinsky řekne právě mačka. Po probuzení mi tenhle název přišel dost příhodnej.

Vraťme se ještě o pár hodin před. Byl sem pozvanej na predrinky, a to skrze whatsapp, na kterym sme s ostatníma erasmákama komunikovali všelijaký věci, kámoše jsem si proto nadělal pro jistotu už předem. Asi není lepší způsob jak se seznámit než na takovejhlech událostech. Je zajímavý, že člověk zjistí, jak jsou si všichni tihle pozemšťani podobní, ale zároveň natolik odlišní. Lidi z všelijakých kultur ve svý podstatě tvoří tak trochu subkulturu…a to miluju. Miluju tu neobyčejnou obyčejnost a rozmanitost. Rozbouřený moře při slunečním svitu.

Ze včera mi utkvělo v paměti, co mi řek jeden klučina ze strojárny při tom, když se zvenku ozvala banda lidí zpívajíc a hrajíc na kytaru: „je to erasmus“. Uvidíme, jestli mi tenhle argument obstojí u nějakejch zvrhlostí, což samozřejmě neplánuju, stejně jako včera si dát jen dvě piva a hlavně nejet na kole domu (sorry mami, jestli to čteš). Už si přeci Vojto rozumější, než si býval. Ale co. Je to přece erasmus.

THE GAME IS ON.

Autorem článku je

Vojta Krátký

na profil